poezie česky

poezie česky

[d]

Gagarin

Motory Vostoku neslyšně vibrují nekonečným vesmírem
navěky odsouzeny k plavbě temnotou posetou hvězdami 
které zanikají, aby daly prostor novému v procesu starém jako sám čas 
čas, jenž se ani nemůže zastavit, neboť zde neexistuje
čas, jenž je pojmem smrtelným a neústupným pro nás na Zemi
když vzhlížíme k nebi, aniž bychom měli tušení, co se tam děje
aniž bychom se nějak blíže zajímali o nesnesitelnost bytí a tajemno existence 
Poznání, jenž bylo souzeno jen jedinému člověku 
člověku, který se dotkl hvězd dávno před našimi dušemi
člověku, který udělal první krok do neznáma 
Zapsal se do historie
a následně zmizel z našich životů 
aniž by někdo věděl proč
Zřejmě se odebral za svým nekonečnem
které jím bylo stejnou měrou fascinováno
protože byl prvním, kdo se s pokorou rozhlédl po jeho nitru
a obdivoval jeho krásu
neboť nekonečno také potřebuje lásku
a tak je vesmírné plavidlo, ač na první pohled osamělé, ve skutečnosti poslem něžnosti
a všude, kam tento muž vkročí pomyslnou nohou úcty
na jeho počest vybuchují supernovy 
vlny blaženého ticha naplňují jeho duši
a konejšivá tma ho obepíná
a radí mu neshlížet na rodnou planetu
pomalu skomírající pod tíhou nezájmu
láká ho dál, do svých laskavých hlubin
kde si může navždy užívat snu naivních dětí
snu o bájném vesmíru, který není třeba dobývat, ale zkoumat
abychom mohli dojít k sebepoznání
a poznání všeho okolo nás
pak teprve bude on i s nekonečnem na nás shlížet s pýchou 
a nadějí v časy budoucí

Beat

Dost bylo rozkvetlých luk a rozechvělého štěstí naplňujícího naše krátké žití
pišme o smrti a bolesti a zoufalství
o tom jak jsme zvraceli v zapadlých ulicích litry alkoholu
jak jsme se smáli a smáli a smáli do ksichtu společnosti
smáli jsme se smutným věcem a plakali nad krásami světa 
a lámali si ruce když jsme se pokoušeli létat
díky Allene za tvou službu světu
a špinavá slova hladící zakrnělá srdce 
nasyp jedu trpitelům bořícím utrpení
oslavme nicotu a ničení a hnus
velkolepostí nové éry
roztrháme umění a zase ho slepíme do vitráží
usmíříme se s vlastními pocity vzteku a méněcennosti
vzápětí rozbijeme okna svých laskavých domovů
a vyletíme do mrazivé noci
abychom se prokřehlí vetřeli do tepla cizích lidí
a hořce zaplakali když se nás rozhodnou zabalit do obálky a poslat do neznáma 
se známkou navlhčenou jedovatým jazykem
zatímco my jsme tak malí drobní nepostřehnutelní
a proto křičíme dokud se nám nerozpadne hrdlo na miliony malinkých střípků
o které se něžně pořežeš když mi vyprávíš o svých traumatech z dětství 
slabosti špatně srostlých kostí
nás nutí hledat nové pevnosti 
které se marně snažíme ubránit s vervou vlastenců
zvuk střelných zbraní je jen další metaforou pro pláč
možná jsme se narodili pro smrt ale musíme taky žít abychom mohli zemřít 
a zemřeme rádi a s poklonou
ale pouze když tu po nás něco zbyde
uložíme svůj smutek pro příští generace 
do trezoru z pavoučích sítí a lučního kvítí a už ticho 
necháme promluvit dekadenci svých duší a delikátnost deprese  
a naše sny navěky poplivány skrývají genialitu šílence 
necháme život proudit ze svého těla do země a roztočíme svět 
zboříme hranice svou mladou krví
pod odkazem svých předků mašírujeme mezi světy 
vyplníme díry plody bláznovství
kosti se rozpadnou v prach ale slova zůstanou
vetknuté do papíru jako zlatá vlákna vědomí 
vědomí které se jednou odebere mimo svět 
do věčného příběhu času a nečasu psaného samotným Joycem na počest umělců pohlcených nicotou.
…
V poštovní schránce 
pozitivní nález
přes neschopnost pošťáků
slzy přišly
došly
přešly

Rakovina krku
v toužení soužení
přichází jako osvobození
vykašlaná krev
vypadá dobře
na černobílých fotkách

Utop se
(jako Woolfová)
ve vyschlých vřesovištích
zlých jazyků 
chutnajících jed
se znalostí odborníků

Už je čas
mechanická kukačka upozorní
z rozteklých hodin
jsou jí
domovem i hrobem
osudem

Nechť naše rozkládající se těla
poslouží dobře 
budoucím generacím