"Smrt Surrealismu!"

[t]

"Smrt Surrealismu!"

15.03.2021

Ocitáme se v situaci, kdy nikdo nezdráhá se býti kritikem veškerého skutečného i imaginativního. Tato tendence v dnešním člověku není ani zdaleka reservována pro svět tvorby, kdy každý bez rozdílu špendlí na svá bedra odznáčky se slovy ‘umělec,’ ‘fotograf,’ ‘intelektuál,’ ‘filosof,’ ‘podnikatel,’ atp, bez sebemenšího potvrzení důvěryhodnosti takovýchto tvrzení, zatímco pokora dřepí kdesi v temnotách po boku velkorysosti. Zdá se, jakoby bylo téměř ostudné nebýt ocejchovaným členem společnosti, kde každý může být, čím jen si zamane, nevnímaje, že opak je stejně tak potupný.

Lidská muka se stávají středem pozornosti, čemuž při nejmenším nahrává svízelný stav západního světa a jeho zdánlivě pomotané priority. Nikoli však za účelem zlepšení situace, nýbrž s cílem těžby financí i popularity. Stejně tak jako je v očích většiny ostudné býti ‘ničím,’ je téměř nepřípustné nesnažit se stahovat co největší podíl pozornosti na své já. Jak je ale zjevné, posedlost vlastním já nesouvisí s jakousi epidemií narcisismu západního člověka, nýbrž je motorem kapitalistických strategií digitální doby, které produkují přehršel sebevědomých jedinců.

Sic nechci, aby z mých slov vyznělo opovržení pro současné umučené básníky, neboť jejich existence a původ veršů zajisté do určité míry reflektuje stav lidské duše, otázkou zůstává, nakolik je taková tvorba upřímným dílem zmučeného člověka a nakolik je vynuceným procesem společenského tlaku.

Ti, kteří vpropagují se na vrchol pomyslných příček popularity, stávají se neúprosně otroky svých já, neboť ke svému přežití, kdy bylo jim vsugerováno, že je přípustné a lehce dosažitelné existovat a živit se skrze pouhé bytí tím, čím chtějí být, jsou často nuceni stavět na charakteru individuality, poněvadž ve srovnání s ostatními v jejich branži, stávají se veskrz svou činnost takřka nerozpoznatelnými a jsou nuceni produkovat smršť zbytečných a bezcenných věcí, aby udrželi již tak mizivou pozornost svého publika, které stojí za jejich financováním skrze prosazování produktů. Proto také zažívá renesanci feministické hnutí, nyní v hávu kapitalismu, kdy paradoxně ženy a dívky staví svou digitální finanční nezávislost skrze sexuální chtíč, čímž shromažďují publikum, doufaje, že uhradí jejich existenci skrze reklamu (nebo v tom značně ohavnějším případě, skrze digitální prostituci).

Chápeme, že takové patronátsví stalo se již dávno v minulosti podstatným prvkem autonomního člověka, sponzoruje jeho činnost skrze zaprodání se nějakému produktu, či službě. Avšak i svět reklam degradoval k absolutnímu tkvění na basálních tendencích jeho konzumentů, neboť těchto moderních digitálních ‘prodejců’ je takové množství, že na kvalitě samotných reklam nikterak nezáleží. Digitální individuum, které odmítá přijmout realitu svého snu, přetrvává v otroctví perpetuálního cyklu produkování mizerného obsahu s primárním cílem sloužit stroji kapitalismu, aby udržel svůj zhýralý sen, o tom být, čím jen si zamane. Myšlenkou, kterou mu vnutil sám tento odporný systém zisku.

Toť realita za finanční nezávislostí veškerého digitálního světa individuí. Bez úhony nejsou však ani ti, kteří pouze přetrvávají v audienci populárních, neboť se zákonitě stávají kořistí neúprosných procesů reklamních technologií, které nyní pronásledují každého obyvatele digitální sféry, nutě jej podporovat svůj sen skrze zdánlivě nezbytné produkty.

Bude jednou historie rozhodovat o důležitosti osobností dnešní doby skrze pokřivený hlas lidu, zmanipulovaný chtíčem po popularitě? Stav věcí tomu tak nasvědčuje. A ti, co odmítají hrát v této pošetilé divadelní grotesce, jsou připraveni o své možná zasloužené místo hromadou zoufalých s dolary místo očí.

Surrealismus stal se již dávno terčem zisku a nyní produkuje umělce, jejichž tvorba křičí „Surrealismus!,“ v tom polemicky horším „#surrealismus,“ avšak není ničím než perversí definice. Čtenář si je jistě vědom, že označení pro surrealistické umění v nemálu předcházejících dekád značí vše, co se alespoň trochu vymyká obrazu skutečného světa, a spousta mladých tvůrců se chytá pokřiveného stébla atraktivního názvu bez hlubšího chápání procesů, které surrealistické tvorbě předchází, s cílem tvořit ‘divné’ věci. Naskytá se otázka, zdali je vůbec možné pro běžného člověka dosáhnout základní Bretonovy definice, když lidská mysl je konstantně bombardována uměle vytvářenou poptávkou na základě jeho zájmů. Je vůbec člověk schopen dosáhnout čistého psychického stavu, aniž by se jeho mysl dožadovala produktů, jak byla dnešním světem naprogramována?

Procházím centrálním parkem od Stodůlek, snaže poznamenat, jak všudypřítomná pesimistická nálada a hávy přes obličeje vpisují svůj odraz do každodenní módy* (text vznikl během světové pandemie).Neboť neustále střídavě zabředávám do myšlenek na vaření večeře a ubohosti celé světové situace, pozapomínám soustředit se na oděvy hrstky kolemjdoucích.

Po krátké procházce po Lužinském sídlišti, kde tradičně obcházím velké keramické hlavy Alexandry a Jiřího Koláčkových, jejichž psychotický zjev mne i po letech plní dětinskou radostí, že jinak sterilní zástavbu dekorují plastiky, které dozajista boří monotónnost uniformně kreativní nudy, s cílem běžného nákupu, navštěvuji samoobsluhu v místním nákupním domě, kde poohlížím se v rýžových regálech za přípustně oceněnými přílohami. Hlava přemítá nad součty matematických rovnic nevelkých složitostí, neboť můj rozpočet nepracuje s velkými částkami. Mé nedobrovolné uskromnění vede k nákupu pytle neporcované rýže v jednotlivé sáčky. Tato taktika, které se již delší dobu vyhýbám, se mi protiví, neboť komfort porcovaných sáčků ve mne budí rebelské ideály. Totiž budu to přeci já, kdo rozhodne, kolik rýže se bude utápět ve vroucí vodě za účelem mé večeře. Ve snaze osvětlit mé tendence, musím podotknout, že bude to méně, než obsahují konvenční sáčky, což nepřekvapivě často vede k mému hlasitému zazoufání, neboť mnou uvařené rýže velice často bývá nedostatek. I tak však má lítost nemá dlouhého trvání, jelikož ctím své přesvědčení v odboj proti diktátu rýžových korporací a nesmyslně malou porci přílohy sním s pošetilou hrdostí.

Než octnu se u pokladny, za kterou sedí mladičká roztřesená dívka, po které zvýšeným tónem dožaduje se tří korun starší paní nelibého charakteru, proklínaje očividně omylné obohacení, spatří mé oko chladničku se zlevněným masem. V osvícení, že má zoufalá finanční situace dovolí talíři hostit mimo rýži a směsi zeleniny, které jsem měl ke své dispozici naštěstí dostatek, také kousky kuřecího masa, které by dle etikety prosící mne, abych neplýtval, našlo své útočiště v příštím dni v popelnici. Dozvídám se, že ve zmatku přeplněného obchodu, kdy na pokladní slečnu hovořilo několik zákazníků najednou, naskytla se příležitost pro nevědomé pochybení a iritované paní byl vrácen nesprávný počet drobných mincí. Pokorně čekám, až bude konflikt u konce a měním pohledy s účastníky fronty, která se za mnou tvoří. Dívenka, mám ji teď za středoškolské děvče, co zvolilo si tuto nevděčnou profesi za účelem přivýdělku, poměrně jasně, s nárokem na dovednost rozumět počtům prvního stupně základní školy, vysvětluje, že byť byla vystavena situaci, kde předchozí zákaznice, která se dožadovala po zaplacení svého nákupu ještě paklíku cigaret, zatímco iritované paní vracela v transakci za nákup její, vrátila jí částku správnou. Nicméně v přesvědčení, že snad i matematická rigidita slečnu zradila, nabízí tři koruny k urovnání situace. Okradená žena, jak sama sebe nazývá, volí novou taktiku. Totiž poučnou. Mám pocit, že uvědomila si pochybení svého, avšak nemohla po očividně náročném projevu dovolit si přiznat omyl. Odmítla nabízené tři koruny, neboť snad nechtěla riskovat, že stala by se lupičem ona sama. Zakončuje tedy interakci slovy: „Tohle se nedělá,“ a opouští obchod. Jakoby osudem činí součet mého nákupu devadesátsedm korun a já platím stokorunovou bankovkou. Dívku ujišťuji, že alespoň v naší transakci netřeba dbát na důležitosti tří korun a nechávám jí bankovku celou, doufaje, že urovnám její vykolejení, byť vím, že pár takových štědrých gest připraví mne o další potenciální pytel rýže.

Před cestou z obchodního domu se stavuji o patro výš za sochami Olbrama Zoubka. Restaurovaný Muž a Jinoch ve mne mnoho emocí nebudí, snad proto, že mám v sobě ještě jejich zruinovanou podobu z dob mého dětství, která alespoň odpovídala obrazu povědomí umělecké činnosti v nehostinných ghettech sídlištních domů, a také proto, že mou hlavu okupuje zahalená tvář s hnědýma očima mladičké pokladní. Polemizuji, zdali se dobrala mého aktu jakožto hravého rýpance, nebo zda pochopila můj úmysl ve vyvážení vah. Zanedlouho se však vytrácí, když zase pokouším se všímat si bídného stavu pandemické módy v ulicích. Dobíhá mě nápad, že mohl bych večerní práci na obrazu substituovat alkoholem, neb rozpracovaná malba stala se mi jakýmsi terapeutickým ventilem a já jí odebral váhu, se kterou jsem začínal první tahy štětcem. Nevadila mi tedy myšlenka nahradit tvůrčí činnost pokusem o alkoholové delirium, které prý nabíralo na popularitě v odpověď na mizernou situaci v zemi. Probleskává v mně myšlenka na pivo, ale rychle ji utlačuje uvědomění si, že samotnému mi pivo nechutná a alkoholická společnost pochybných degenerantů a géniů za závojem primitivismu byla mi odepřena státní vyhláškou zákazu navštěvovat vše, co není esenciální, (já sám spadám do kategorie první a má role je čistě rolí pochybného degeneranta, který je v místních kruzích znám povrchní fetišizací intelektualismu), a tak volím večer střízlivosti, neboť mou další variantou, tedy vínem, se odmítám finančně zatěžovat.

Když dorazil jsem domů s jedním balením rýže a syrovým řízkem ve slevě, usadil jsem se u stolu a nabídl si studeného čaje, který tu přečkával od chvíle, co vyrazil jsem ven. Nyní mě nezdráhalo množství nespoutaných myšlenek, neboť výlet mne unavil a já se ocitl ve stavu odpočinku. Nechci zabředávat do teorií a nápadů, jaký nejvhodnější proces předchází surrealistické tvorbě, neb intuitivně tuším, že málokterý výtvarník, či spisovatel, by se v této otázce shodl s druhým. Zároveň však věřím, že byť unavený stav mysli nemusí být tím ideálním nástrojem, koketuje se stavem snovým a stává se tudíž vhodným k automatické tvorbě. Z ničeho nic se ve mně budí chuť na rychlé občerstvení, které jsem cestou domů míjel.

Podprahová reklama, byť prohlášena za immorální a částečně protizákonnou, není žádnou novou invencí. Napadá naše podvědomí a staví pevnosti z neonových nápisů a plakátů s produkty, jakoby doufala, že čistý stav mysli bude již nadále synonymem pro mysl věčně soužijící v partnerství s logy korporací. Poněvadž se zdá, že cílem korporací je přesvědčit naši holou mysl o podstatě jejich neskomírající důležitosti v životě dnešního člověka, nutně třeba se zamyslit, zdali se těmto jevům bránit, nebo naopak využít našich pokřivených podvědomí a reflektovat neblahý účinek západní civilizace na čistotu psychiky.

Nelze tvrdit, že kapitalismus prahne po smrti surrealismu v pravé definici slova. Je zjevné, že neustálá popularita surrealistického umění a další tvorby v něm, jsou skvělými zdroji zisku. Nemohu ani tvrdit, že útok na automatismus je úmyslným gestem, neboť budí se ve mně pochybnosti, že ti, kteří stojí za způsobem okupace lidských myslí pouze těží z té samé nevědomosti o procesech automatismu, jako většina současných výtvarníků a spisovatelů, kteří definují se surrealisty.

Jak upoutat pozornost ženy na ulici?
|||||||||
|||||||||
|||||||||
|||||||||