kýč smrtných lásek

kýč smrtných lásek

[x]

14.3.2021

 
povadlá či zvadlá?
zahradou růží a jasmínů voní chvíle
hezkých minulostí
zborcená či ztracená?
tunely ulepené tekutinami moderních splašků lidských psychik a pýchy
žaludek bouří se kýčem, jímž shledávám svůj prožitek té úzkostně nekonečné existence a hrůzy ze smrti ve spánku
chuť být svou odevzdána vánku
je to doba recyklační
doba respirační a chladná
jsem vadná a virus můj Bůh
sociálních panik pofidérní záchrana, nucená duší křehkých zkáza a karantény zdraví ironická zábrana

zbědovaná sedí tu bez ducha
sebevražda zamítnuta
koukni se jak tleju, cejtíš se tak taky?
cítíš ty vraky mezi maniaky?
jsem ten vrak i maniak
další buchny paňák, mažu mozek celulitidou
deprese a první třídou zvou mne otěže soutěže o přežití


jenže já jsem moje básně
pomíjivý moment, příběhu třásně
ztrácíš smysl?
necítím význam
nežiju, neznám
provázaný stromem mozek kořeny bez koruny
havraní čerň, křídla kožený, útrapy bezvadný, jelikož umírat nebolí
ten proces tlení spásu snáší dětem
žabičkám
je květen

v ten životy končí
máj jest lásky časem

tečou mi hodiny nečasem paranoidní
napříč hežčím, jiným básním


svědectví o chorobě
krákoraje na hrobě
Nezval dekadentní poezii nepsal?
neznalá jsem já
potácej se žblepty o skutečnosti
prokřupni kosti, skutečnosti mizí v bláznovství
blázni a hlupáci pijí až střílejí rýmy víry v netekoucí časy
vlasy provazem spíchlý k zemi
zemři
chcípni, děvko
špíno vší špíny

chcípni


klaviatura
virů tůra tunely nekonečna
Stáňa je věčná nevděčná
sníh a stíhy, nože, dýky, ukolébavky netopýry
matka sdílí laskavosti mateřskosti
obejmi mne, počkej chvíli
padá v díry říše Alenčiny
zachraň život, lidský, sestry
snášej mé bolestné hromy blesky, skleniček třesky, ples, co se sprchuješ?
co si kurvo stěžuješ?
nelituj se, přestaň hamžit
loupej mrkev i stůj, jen okamžik
stůj už sakra, co se hroutíš?
trest ty, Satane, zasloužíš, proč zkoušíš

vyžádat tu odpuštění?
z ocele propuštění prosím
netoužím vinná
soužím se klidná

dostatečně ztrestaná a zbitá?

a nevinná

zapomeň
zapomeň ty „neboj se“
nezapomeň obout se
je mokro venku na louce
jsi ty ten soudce, mudrce vroucně přivítej
prázdnotu a teplo lásky
poddej tíze látky klouby a žití hádky
vhoď se do oprátky a plav tím mořem piva
smazat dech, začátek
smrti povol počátek
hnij solidně, jsi slabá
spát či smát se?
nezvládáš žít, jsi na nás malá

psychóza nenávidí mne ráda
alkoholik, hulič, patologickej lhář
troska, žádná svatozář
zase neznáš se, jsi vadná
nenormální, trapná
zlitá znova, nechtěj nic, kurva přežij, nebuď marná

nechutná je mi ta nenávistná strana má
kam obrátit bolest, když ne vlastním tělem prohánět ty hnusy života
kam, to vás mám mořit svou neschopností jinak než-li šedě se cítit?
těžko
po lásce neřestí
tužbách
na předměstí

zamávám ti, možná, zcela výjmečně
smrti

bez oprátky

jak klovatina v matčině pokoji po papíře roztékám se
Ježíš opouští mne v nejhorším, zdar víře, kážu temnem poleptané díře
touhy po papíře dál si leju, zemřít přeju, střevy obmotat si krk tak, kleju
suicidu bleju, whiskou zleju skoro smrtnou otcovu z nebes návratu tvář
jsem senzitivní, víš? proč moříš se svým mezinožím a perfektní dcerou nejsi?
proč nejsi lepší? proč se slzami k zemi koulíš?

dodělej tu školu, nepatlej se v terapii, záplatě na lenosti

mateřské soudnosti

shnilá zevnitř, rozpadám se
srdce křupe mříže, ve vagíně rozedřené chtíče vypuzují potupnou smrt
pulzuje mozek zkroucený, neúprosných přání o žalud, osudovou zkázu, skládku mrtvých těl a degenerantů žvárku
zmrv mne, ne lásku
hrubou chtivost
nechci žít
ani milost

vnuť mi spásu
posmrtného třasu kolébku na provázku

a matce omlouvám se