Žabky

Žabky

[X]

Žabky.

Pleskám si to ulicí, vrstvy teplých látek louhují mé zesláblé, zebe zima nohy? Pouze příjemně. Misi za sladkými bublinkami a zásobu kuřiva třešničkuji svým oblíbeným ciderem, jelikož plechovka půllitrová je u této značky rarita. Musím říct, že studí, zazoufám po rukavicích v kapse, studí, podobně jako včerejší noc. Rozchody přes smsky, v jaké době to žiju? Rutina mých impulsivních lásek, pohlížím k Vietnamskému prodavači, nemáš strach, že ti to tu vykradu? Vypadám jako utečenec z psychiatrie a nemohu říci, že by mi na mé vizáži cokoli vadilo, barevný méďa na palici. Ráno, ovšem, ať tu nepatlám další vysmaženou depku.

Svět počíná svítat, štráduji si to přeznámými ulicemi ironicky: umělecké čtvrti, AVU přes ulici, dobře sedávalo se mi na schodech té nejbližší budovy v touze dýchat… Ráno, ženu se, svět je prázdný a můj hrudník volný, paže rozhodit, běží letadlo! Přísahám, že brzké procházky jsou zaručeným dopaminem, odrátované špunty na max, pouštím řemínky houpačky a létám, křížím i lámu nohy, v ruce vytahanou čapku…

Snový splín trampolín.

Ochabují svaly i plachtím dále, dětstvím, vracím se ke kořenům svého bytí, k chuti žít.

Co dál?

Každou chvíli jinde, chaos a ty ranní seance na houpačce a nově i trampolínách, chaos a už křičím i mimo vlastní sklepení, mimo bezpečí čtyř bílých stěn, z nouze-sobě-ctnost i slzavé běžnosti.

Soukám se ze žabek.

Proč se dělají žabky tak nepohodlné? Mám začít řezat i mezi prsty?


Žabky, pouze hloupá hříčka, slovní
	těžknou víčka?

Žabky.

Hážu nohy přes měkké opěradlo načernalého gauče, zima nezebe ani příjemně.

Ztrácím duši v tenounkých prstech i bílých linkách, vracím se zoufalstvím pravého milování ze strachu k ďuznám v zemi, kudy běží ti hnědí králíci? Pohlížím ke své po-pravu usazené společnici, ty tenounké dlouhé prsty třímají mou humpoláckou pracku a skvrny i jizva od balených cigaret a žádný stud, jelikož mne spojila s krásou, …, věřím, ač ty pohodlné hadry mluví myslím jinak a naschvál zapomenutá bandana, protože krve bylo dost; a ta obuv…!

Žabky, plachá nostalgie
	odhalené palce, brouká
		němá.

Žabky.

Plácám se opět prašnou Prahou, sluníčko hřeje i termoregulace pokulhává v šálovité dece, koberci i pokrývce hlavy; přes nohy tečou třásně černobílých luxusů, noblesních cirkusů u podšálků ze zlata. Brodím se rostlinami mezi skvosty stavební estetiky nádechem do cihel, rozcapeným posedem zkoumám skoro lesklý altán, tmavý mahagon plastové kvality.

Jak splácí se hříchy? Pokroucené míchy ptám se, mohu být chvíli soudce? Obloha praží, sem tam, tik tok, prochází paní se psem, tam a zpět, típám tedy i druhou cigaretu a vdechuji uvadlou bezmoc, obloha praží.

Na Národní předstírám rezignovaně němou, postarší bezdomovkyně označuje mne poměrně hlasitě za blbou, odcházím, nepřemýšlím nad jejími květinami, přemýšlím…


Plácám se Letenskými sady, cestou tramvají obdiv sklidily, znovu a opět, sluníčkem prozářené stříšky spletité Prahy, odmiluji se někdy?

Vojenské boty za polobotky
	lakovanky, slepými lanky
		gafou za Žabky.